zas já

kuřátko znavené
a už jsou tu
hbité údy bakterií
čekajících
v skrytu
na odvetu
z dosud překonaných
imunitních deficitů

jen pojďte pěkně
račte
dál
nezouvat se
a neostýchat
můžete mi podupat
ten nový perský
koberec

ležící na jevišti
plném herců
plném veselí
radosti a zlosti,
dramat,
i stoických
obdobích
depresivního
klidu

dušičku
v kumbále
s mopy a kýbly
blué blué
zařvala jsem
a hodila
špinavý
hadr
na ředitele divadla

tak nějak takhle
se to dělá,
aha,
jednat s lidmi
to mě neučili
chrabře
vypijem zázvor
s chilli
a poblijem se

ale nikomu to neřeknem!

je to ta dízajr
co nás nutí
koukat
jestli
má kalhoty
má-li - zda-li
naruby
či
na stojáka

má je naruby - vypadaj hebce
jen jeden prstíček - nikdy mě nechce

jen jeden prstíček - kousnu si do nehtu
a tvoje očička - naložím do dehtu

den co den
méně či více
či vůbec
čí vůbec?
mokvavý tapíre
pojďme už domů
celý můj vesmíre
i nicoto
k tomu!

pojďme už domů
- odkaď
jsme zběhli
spolu tam
zůstanem
nazí a zkřehlý
- nazí a zkřehlý
zmatený k tomu
pojď

pojď

Silentium

Hromada povinností se předemnou lenivě převaluje, provokativně vystavuje své oblé křivky - co naplat - okázale ji ignoruji. Už už - pomyslím si - jsem v pokušení nechat se zlákat a podlehnout svodům, které mi nedovolují jíst, číst, spát. Ale ne. Nenechám se. Jde den za dnem, den za týden a den za měsícem, utíká život, utíká jak o závod. A můj MOZG stojí na místě a spinká. 'Se mi zdá, že se mi to zdá.
Rachmaninov byl - jak to popsat - dlouho očekávaný, vymodlený, vytěšený, tudíž s sebou jaksi nutně musel přinést zklamání. První věta - spíš nutnost dávat pozor než opravdové sžití s plynoucí hudbou - byla zastřena naopak (špatně!) natočeným klavírním křídlem (holt cena za varhanní emporu). Druhá věta zaplakala spolu s rozběhnutými myšlenkami (aneb nechoď na koncert s někým, kdo ti způsobuje rozběh myšlenek, i když v tomto případě se to nedalo zcela ovlivnit) a třetí věta byla směsicí dojmů z dvou prvních vět. Nebyl v tom ten drajf, nebylo v tom plynutí a jiskra a kdo ví proč, možná sedadla (tiše závidím všem těm "členům naší katedry" sedících v třetích až šestých řadách regulérního hlediště), možná to světlo (moc světla, moc světla) a možná lidé kolem nás (třeba ta žena, co si stále rozepínala kabelku na zip, nebo krajkový krk a vyčesaný drdol před námi). A píši nás a myslím samu sebe. Zavřu oči a jsem s hudbou v mé vlastní temnotě. Nikde nikdo - ani já - jen černo a hudba.
Mnu si obličej, prsty mě trochu studí, není to příjemné ani nepříjemné, jen zkrátka potřebné. Mám hlad, nechci jíst, nechci jíst, nejlépe již nikdy, vždy si představím tu tunu knih a floooouuuuu a k tomu jídlo nesedí, možná jen litry čaje, a tak tu podmínku tak krásně splňuji, až na to, že není tuna knih, ani slovo na f (fuck).
"Ten člověk je tak krásný." - když to řekne muž, jeden neví, jak tu řečenou krásu uchopit a pochopit. Vidíš ty jiskry v očích, vidíš obrys člověka, který je zamilovaný. Možná byl v jakémsi sourozeneckém opiátu a úzkém tandemovém sepjetí, že měl potřebu vylétnout ze své ulity, předvést se ve světle zaštítěn svým rodinným klanem, svým temným rodinným klamem, který mi způsobuje ten pocit spáleniny na pánvičce. A ano, je to v krvi, musí to být tudíž jeho sestra vzbuzující ve mně skoro gladiátorská jatka. Quo vadis Adéla? ptá se sestra - černé (modré? zelené? hnědé?) oči dokořán. Silentium.
Ale naštěstí symfonie je symfonie a ta si mě obemkne za každých okolností, přehlučí myšlenky, přehlučí zipy, přehlučí krajky, drdoly a krky.

Bez výhledu

Sen jakožto směs veškerých obludností v mé hlavě.
Člověk hrající na piano před nadšeným obecenstvem (nadšení je možno pozorovat dle rozšířených zorniček a otevřených úst posluchačstva) - výtečný přednes, dokonalá táhlá dynamika (a tam, kde není, stačí vizuální dojem ze zklidněného klavíristy) s drobnými překlepy (což je však tolerováno, neboť hleďme - je to renesanční umělec!). Na stěnách v sálu visí jeho obrazy, motá se mi hlava a přechází mi zrak. Barvy, kontrast, sytost, vůně chemikálií - zobrazení mého vlastního nitra, jakobych se sama na plátna vybrečela.
A pak jest u konce ten bohulibý přednes, nikdo to nechce, ale i přesto umělec finišuje. Kdo přijde po něm... koncert je sice věnovaný jemu, ale traduje se, že si často na podium po sobě zve jiné hudebníky, nebo zkrátka lid oplývající nějakým talentem přednesového rázu. Aby sen nabral úzkostných obrátek, tím hostem jsem samozřejmě já.
Na piano nic nezahraji, nejsem si v něm jista - a já přeci navíc vystupuji jen se svou tvorbou (a ta je v klavírním provedení dosud nedopracována). Odněkud se tedy vynoří má vlastní rozladěná kytara (kterou jsem již měsíce neladila dle ladičky, ale dle svého relativního hudebního sluchu, tudíž je tónina kapku posunutá, hlavně však, že si tóny spolu jakžtakž rozumí, i když občas jsou taky na kordy) a já nemám k dispozici ladičku, jsem tudíž nucena hrát na rozladěnou kytaru před posluchačstvem rozmazleným předchozím klavírním mistrem (kurňa - kdy se naučil tak dobře hrát při množství knih, které čte a vůbec - mračím se). Zcela mi vypadl text i akordy na Bezduchého tvora, rozhodla jsem se tedy pohřbít začátek s Mýdlama. Namáčknu akord - A moll, no jo. Prsty na strunkách kytary napnutých jak ten nejnapnutější špagát. A hle (vsadím se, že to každý čekal) - prd - ne jedna struna - ale tři z šesti strun vystřelily do stropu. Uznejme, že na kytaru, jež má pouze tři struny z prapůvodních šesti, se nedá již hrát a odeberme se s červenýma ušima z dohledu vidoucích očí a slyšících uší.
Nejčistější, nejryzejší a nejobludnější neúspěch.
O pár minut později (jde však sen dělit na minuty? - jde vůbec sen vnímat z časového hlediska?) tnu do živého v Ženštině s fialovou kšticí, která si celá uplakaná a zhrzelá zaleze kamsi mimo svět a můj Člověk je po chvíli spatřen, jak ji vyvádí za ruku jak hromádku neštěstí na světlo a postaví předemě, prý omluv se, no tak jó, omlouvám se a ona mi promíjí a přestává brečet. Ale ve mně bol, můj Člověk není na mé straně, je na straně spravedlnosti, je na straně správnosti a úzkosti a mně je zle, tak zle, že se probouzím.

Ráno je to zpět, ta hniloba, ten pach hlíny a červů, je mi těžko, nemohu vstát, nemohu otevřít oči, světlo mě nemilosrdně bodá a připomíná mi, že jsem sama. Sama v posteli, sama v nicotě. Jen příšerná zima (protože moc větrám, na druhou stranu v teple mi mokvaj myšlenky, zkuste mi zavřít okno a nebudu mít nikoho ráda).
A teď je večer a stále je to tu. S Brahmsem i bez něj. Takový můj vlastní vnitřní masokombinát. Jatka neuronků, které se snaží utéct z okovů, ale nelze nelze - neuniknou. Stejně jako já neuniknu Člověku. Stále připojení, stále propojení jak větévky dvou stromů stojících smutně v ďolíku lesa bez výhledu.

Mýdla

Mýdla mít dvě mýdla
to je paráda
můžu je střídat.
--
Mít dva mít dva přátele
velká zábava
je fajn je vídat.
--
Ok, všeho s mírou. Jeden je tak tuze lidský a druhý je Fantom, možná opery, zkrátka někdo, z koho se všechny chloupky na mém těle třesou hrůzou a tulej k sobě.
Fantom všechno vidí, Fantom všechno ví a přitom já ho nikdy spatřit nemohu. Pouhý odlitek jeho pozemské podoby, ale i na tu si raději neodvažuji ani pomrkávat. To je něco, co mi nepřísluší. Zato Fantomovi přísluší koukat na mě, hodnotit mě a pohrdat mnou. Pohrdat mým moustvím, mou mýmstvou. A pak spatří záblesk! Něco, co ani Fantomovi nepřísluší! A šup, odejme si to pro sebe samotného. To je Fantom.
Nutí mě cítit se jak ubohá spálenina kroutící se na příliš malé pánvičce. Zná (ano! on zná vše! a i kdyby ne, tak si to ve mně přečte) jméno mé deprese a volá ji tedy jmenovitě. A ona mu naslouchá, ona mu rozumí, ona ví, že s Fantomem jsou jednou duší a jedním tělem. A kde je místo pro mě? Krčím se v koutě zatímco oni dva se milují na mém stolečku pro knížky.
--
A ten druhý. Ten druhý je šachová figurka na naší oživlé šachovnici. Milovník moudrosti. Člověk ve svém člověčenství. Ten mávne prstem a já tancuji. Tancuji kol dokola místnosti, a pak i kolem něj. Tancuji před jeho očima. Avšak jsem zcela průhledná a stále víc a víc průhledním. B12 nepomáhá. Člověk kouká skrz mě na skvrnu na zdi, nejspíš si o ni někde něco přečetl, ale nebylo to ve Woolfové. Tak blažená v jeho přítomnosti, jako kapka deště spadlá na žíznivé rty. A tak bolavá večer, kdy v hlavě zbydou jen odrazy vzpomínek, kterým ovšem vstup povolen nebyl. Zavolejte četníky a hasiče v komoře hoří, neoprávněný vstup do nehlídaného opatství. Ještě by mi shořela knihovna...
--
Nic lepšího není než vrátit se večer domů, zavřít dveře svého pokoje a nechat venku všechny čekat, že se jim uráčím: napsat, odpovědět, omluvit, vyznat, představit, přesvědčit, svléknout se...
A už nikdy nevyjít ven.

Mráz

Co.
No.
Vlastně nevím.
Vynořuje se to,
pak to zas mizí,
pak to úplně zmizí,
a pak píšu tohle.

Raději mažu své myšlenky - jednu za druhou - ještě než vzniknou. Byla tahle vsuvka správně paní Huňatá? Nebo to byla blbost stejně jako volná úvaha na téma cesty k zasvěcení alla Sókrates. Sjednotit čárky, uspořádat vsuvky, nepsat blbosti. Tolik věcí stačí ku dokonalosti! Nekupte to. Nezbaštěte to. Všichni se za něčím honí, jak nadržení psi za hárající fenou. Ve svých představách jsem někdy fena a někdy pes.
a co jsem teď.
Ráno raníčko - padá mlha - než vyjde sluníčko - muhahaHA.
A co vsuvky teď, hm?
Jak káča na rynku s malovanýma pentlema, každý chce jednu, ale nedám, nedám, a tak všichni odejdou. Jak vidiny nad ledem a co je pod ledem, zůstane v skrytu.
Jsem odlitkem paranoí mého otce. Akorát se k nim přidaly ještě panické záchvaty uprostřed noci. Vzduch je před rozkrájením. Mám v sobě takové neodbytné puzení. Buď se mi chce brečet anebo čůrat.
--
Co
je.
Nic.
Tak jo.
Věčně nevyslovené se mi hromadí jak nádor pod jazykem. Začíná to mokvat a trochu bolet. Je to možná dobrý způsob autoagrese stejně jako štípání se do obličeje. Divím se, že nejsem celá... poštípaná.
Nicméně,
vím jak to zní,
ale
vlastně se mám teď zase dobře.

Uzlíky

vprostřed vedra se něco hne uvnitř útrob, pocit, něco nezvyklého, možná jen myšlenka, která je zatím zcela nedokonalá asi jako jeden z mých říjnových neurčitých oblaků kol hlavy, jež posléze zmohutněly do obrovských bouřkových rozměrů a až do současnosti byly nepřetržitou součástí mého každodenní. byly. jsou. budou. s každým mým pohybem, ať už ruky nebo nohy, jich trochu uprší, ale ne natolik, aby se rozpustily jak pára nad hrncem a já mohla udělat to blažené "ách" jakože opět dýchám (a ano daný zvuk v sobě zahrnuje veškerej kýč vesmíru). zkrátka jsem se nachytala, jak si znovu zamotávám své vztahy, jakoby toho již nebylo málo zamotáno. a tak bažím po tomto: zamotat opět to, co se mi již podařilo rozmotat, neboť se tím možná rozmotá to, co se mi doposud rozmotat nepodařilo. možná to, a nebo za to může to vedro. jedno je jisté, bouřkové mraky jsou sice menší, za to jsou neuvěřitelné hnusné a černé a jen se čeká kdo s koho. buď se samy umenší, anebo já, a promoknu na kost. za normálních okolností bych řekla "jů super, zmoknu", ale ne. ne jakožto buď ano nebo prostě ne. no prostě to tak bude, no anebo to tak nebude že.

čajuji železnou bohyni a doufám, že se ze mě taky jedna taková stane, třeba když jí vypiji tři litry denně, proměna mě nemine (zatím jakože nic, stále jsem z masa a kostí, piju, piju a akorát čůrám). zastavil se mechanismus kol a čeká se, až to všechno zrezne, není cesty zpět, není cesty ani dopředu. jen nechutný setrvání v dlouhý neměnný přítomnosti, ve který mi svítí slunko do ksichtu a pálí pálí pálí jako letmý dotyk. náhodný a nenáhodný. ach, stáhnout se do sebe a opepřit si únavu z věčného vytí toho vlka spícího na druhém břehu řeky, každý den mi nadzvihavá pramen vlasů a vyje do ucha, chvíli je to volání, chvíli je to opovržení a někdy zoufalství s kapkou sebelítosti. vytrvale poslouchám a čekám, zda mě opustí či zůstane po mém boku, jedno z toho, buď a nebo a ještě něco jiného, utopit se, zamrznout či se nechat spálit na grafit, který by vzal do pracky a maloval ty své planety uprostřed svého vlastního vesmíru, kterému nerozumím, neboť on nechce, aby mu někdo rozuměl, a tak dělám jak říká. stejně přijde ta postava, ta dlouho očekávaná, vysněná, vymazlená, která bude mít veškerou mou odvahu, veškerý můj šarm a veškerou mou trpělivost a možná zase něco navíc, přijde jak tornádo a bude vládnout, panovat a rozkazovat shůry a já budu koukat, kolik lásky je možno stvořit pro tyto stvůry. a pak jdu v mysli, jdu si vinným hájem, lístky a svazky se nademnou točí jako kupule, jdu si tím tunelem, podemnou kameny a hlína. holá zem, jediná má kolébka a jistota. jdu si a vnímám ten vítr zvedající sukni, říká, že jsem zmeškala tu svou, jedinou strunku chvějící se pouze pro mě. pak mě bodne někde v hrudi a v mysli, uslyším táhlé vytí v tom zatracenym větru, a tak se dám do běhu, utíkám, s tím posledním zbytkem sebezáchovy, který člověku zůstane, když už je jinak zcela znaven z dlouhého pochodu po ledovcovém poli.

a už jsem v chaloupce na konci cesty (prosím prosím), srkám si tu svou železnou bohyni, vyhřívám se na peci (po přiložení holé kůže to trošku štípe) a pletu si ty svoje vztahové uzlíky.

Hovnocuc

co to tu kvete
ach - to je měsíc,
celá cesta voní
jeho září,
obtěžkává mou hlavu,
jak se převaluje
na lžíci
ve své kulatosti,
hvízdá v uších,
nemrká,
a kouká zcela upřeně,
že musím udržet oční
kontakt a zastavit
auto uprostřed (skoro)polní cesty.

a teď prosvítá mezi žaluziemi,
našel si cestu,
prevít,
jako si ten nejhorší chlap
našel cestu do mého nitra,
stejně tak i ten měsíc
svítí drze do mého pokoje,
ale
já ho vítám,
jak se na skle odráží a hle!
- jsou tu dva
drzí měsícové.

vezmi si mě s sebou měsíci,
budu pěstovat
kytičky na dně tvých moří,
budu zářit jak ty,
drze,
pozemštanům skrz žaluzie
a zastavovat jedoucí auta,
totiž
nech mě s tebou splynout,
jako když si muž bere ženu,
a já budu hodná,
slibuju. 

Vedrodron

--

Bouřko bouřko

bouřkovatá

na mé smysly

obkládáš se,

vata,

z kapek cáry

z nebe hříva

to se páni na nás dívaj

a zadržují smích

že,

zříme se v nich,

a tak padaj

nám na bedra

ty zasraný líný vedra

jak lumbální vpich.  

--

Dost bylo pití, dost bylo žranic,
v mé hlavě po hlavě nezbylo
pranic,

koření života, koření vůle,
sedím si a koukám, kde je má
půle,

není. 

--

Parapet

projednáno,
promyšleno, zdůvodněno,
rozebráno, rozďobáno,
rozpitváno, rozcapeno
a stejně stále nic není jasné.

--

představme si dva imaginární přátele,
zatřepme s nimi, jak se solí a pepřem,
promíchejme je navzájem,
pak zase přeberme nazpět,
ale pár zrnek nechejme,
postavme vzhůru nohama,
vyhoďme z okna tím nejroztodivnějším
spinem,
najděme jednoho v trávě, druhého rozbitého na šutrech,
tak rozbijme i toho druhého o ty samé šutry,
slepme dohromady,
pak zjisťeme, že jsme slepili špatně,
přelepme,
pár kousků od jednoho však zůstane tomu druhému,
a konečně zašroubujme,
když víčka nesedí, použijme špetku násilí
(případně izolepu),
postavme na parapet,
natočme tak, aby se dívali z okna a ne na sebe,
a pak teprv
dostaneme nás dva.

Placák

Tak mi před dvěma dny nastala ta má změna, na kterou jsem tak dlouho čekala a já se bojím každého rána, že se probudím a po tom náhlém přílivu energie nezbude zhola nic. To pak zas usednu do jednoho ze svých křesel (mám dvě a obě jsou počítačová) a nechám se plynout v tom rychlém alterprostoru, který mě tak uklidňuje a oblbuje jako nějaký prášek proti bolesti.
Teď vyšel měsíc, zcela oranžový (a teďka by to chtělo napsat nějakou pěknou metaforu, ale všechny, co mě napadly, se zdály býti tak patetické, že zbytek povídání o měsíci zcela vynechám, snad jen bych chtěla ještě dodat, že z něj vykukuje pouhá čepička, neboť pohledu na jeho zbytek - vlastně ne zbytek, ale většinu - mi brání jakási budova).
Budova. Příbytek. Lidi. Netřeba o nich hovořiti. Jsou všude, smrdí a štvou oči, které jsou nuceny se na ně dívat, ačkoli vlastně nejsou, můžeme pokračovat ve své každodenní ignoranci kolemjdoucích. Něco jako, kdybychom v naší realitě měli dvě místa, která se prolínají, ale ti z jednoho místa by se na ty z druhého místa dívat nesměli, a naopak. Mieville je geniální. I když mám trochu pocit, že svůj příběh nedotáhl tam, kam by si myšlenka zasloužila být dotažena.
Tak to by šlo. Teď ještě nějakou "opravdovou" literaturu. V posledních měsících, kdy jsem zaboha nemohla, ale opravdu nemohla číst, pro mě bylo cenným obohacením dokonce přečtení nějakého 9gag komixu. Trochu jsem teď problém zdůraznila, možná až příliš do extrému, sama vím, že se jedná o nadsázku, ale již to nevymaži, že. Mým záměrem je naznačit, že přečíst celou fantasy o celých svých čtyřista stránkách, bylo ještě předtím, než jsem ji přečetla, rovno výstupu na Velký Rozsutec. Ale na ten jsem vylezla, dokonce i s dírama na patách skrz vůli, kterou jsem v sobě dřív neviděla. Kam se hrabe Rozsutec, že. Příští bude něco daleko většího. A tak nastupuje starý známý komplex nenasytnosti.

Začala jsem zas plácat.
Pláci pláci plác.

Rovinka

Natáhnout se mezi drátky na elektrický napětí
přikolíčkovat si nožky a ručky k jednotlivým cancourům
a pak se nechat zcela zuhelnatět. Parádička. Tato představa budiž mým snem, denním sněním a překulivše se do touhy doufám že odezní.

Ouzko tak, že to slyšej i zasněžené vrcholky v ozvěnách kdesi v Alpách a já vím, že by se mi smály, kdyby to dovedly. Jsou však zmrzlé a studené jako já v přetvářkách, které přiběhnou, když mi vlastně říká, že mu na mě nezáleží. To se to pak uráží docela snadno.

A ejhle postel, spásná záchrana, jen si lehnout a nic nevnímat, schovat se a ukrýt se. Taková obdoba kapuce, kterou jsem objevila teprve nedávno spolu s dalšími věcmi, které jsem si možná raději nikdy osvojit neměla.

Takže ležím celá natažená a samozřejmě obnažená, neboť před sebou nemusím naštěstí nic skrývat, a prohlížím si svůj itinerář se zalíbením a možná i nostalgií, neboť loni jsem měla stejný, avšak s jiným mužem. Lépe řečeno s hmotným mužem.

Asi jo, asi potřebuji, aby se o mně někdo staral, hýčkal si mě, svého jedináčka, celou svou pozorností a celou svou osobností. Přes mou veškerou snahu o nezávislost, toužím být omotána kol prstu a zcela omámená zapomenout na všechny běžné patálie, které mě stejně nikdy nezajímaly.

Hlavožblebt

Jak se mám teďka vlastně pokoušet cokoli psát poté, co jsem nahlédla do Deníků Virginie Woolfové a přičichla k jejímu majstrštyku? Veškeré pokusy o promyšlenost slov pak vyznívají jaksi do prázdna a celá si připadám dokonale patetická. Ještě, že to nikdo nečte. Tento způsob zaznamenávání útržků života budiž tedy mým napůl zveřejněním, dokavaď se schovávám za určitou anonymitu.

Ztěžka se mi dolují myšlenky, v lehce ovíněném stavu, za svitu tlumené lampy v tom mém ponurém pokoji, kde nejspíš strávím většinu prázdninových dní. Jaká to je jen příležitost ku přečtení toho vysokého komínku knih, který tvoří hradbu mé postele. Říkám si, jak bych se bez něj cítila (a tím nemyslím jeho odstranění, nýbrž jeho přečtení!). Asi nejistě a v nebezpečí. Kdo ví, co by mě mohlo vytáhnout za nohy ven z postele, kdyby se zde nekinklal starý známý a neměnný komínek knížek se stále stejnou skladbou knih, neboť jich neubývá. Naopak je vyšší než včera a to jsem si žádnou novou knihu tentokráte nepořídila. Nejspíš ho v noci tajně přeskupuji. Buď já anebo netvoři. 

Přeskupuji a nečtu, hlavně nečtu a to mě trápí. Tak prostá činnost a jak dokáže člověka vyčerpat byť pouhá hodina. Vymlouvám se na všechny možné psychické stavy. Ale vždyť je již červen, probůh. Jak by řekl jeden můj známý "Na co špatná nálada? Vždyť je léto!" Má odpověď je většinou neverbální, ale musím říct, že jaksepatří ostrá. Nebo se o to alespoň vždy snažím.

S neschopností číst mě trápí má neschopnost vyjadřovat myšlenkové konstrukty. Připadám si prázdná, vygumovaná, nijaká, v nijakosti se topíce (to tady již někdy bylo že? Ptám se sebe sama), ve mně moře a ze mě blábol. 

Někdy nechápu, kde se to ve vás všech bere. Ta mnohotvárnost, všeuměl. Zdravé zaujetí pro život a reálné dění. Pro mě to znamená asi tolik jako když nasmrká. Pojmy dojmy stále dokola a já nedokáži pochopit myšlenky lidí, ke kterým mám nejblíže. Prosím opakujte mi to, mě to zajímá. Ale polopaticky. Daleko polopatičtěji. Jak tak o tom přemýšlím nejspíš bych se v tom Městě Polopatičnosti nádherně vyjímala jako černá dáma na šachovnici. Spolknout melancholii a pocit zadostiučinění a za rok by byl bakalář (že). A mám ze sebe momentálně takový pocit lítosti nad učiněným rozhodnutím, ačkoli tomu tak není, dosud jsem nelitovala nikdy a polopatické město beru pouze jako výstřel do tmy. 

Člověk by si myslel, že víno zastírá zdravý rozum a smysly, ale ne, sama si rozum zastírám svým bílým povlakem na polštář, ze kterého se nemohu dostat ven. Můj mozek v tom mokvajícím nedýchatelném vzduchu těžkne a málokdy vyplodí "něco". Pár červů sem a pár vlaštovek tam. Ale kdo ví jaká je reálná hodnota této havěti. Asi jako hodnota myšlenek deseti psychoanalytiků. Ti by si mě dali jako zákusek po večeři a oždíbali každou kostičku. A z mozku polívčičku, vařila by se jako květáková.

Červ

Slídí ve tmě červ
a vrká matně na mě mrká
zlobí mi ten nerv
a krká něžně do mě drká.

Pomaloučku polehoučku do ucha mi ťapká
od malíčku ku lalůčku zcela mi tam vťapká.

Ťap ťap ťap ťapi ťapi ťap 
ťapi ťapi ťapi ťapi ťap ťap ťap.           

Hrneček

Zas přišel povlak a s ním nadmíra spavosti a přitom nedostatek spánku,
co když totiž usnu a mezitím vybuchne sopka na druhém konci pokoje.
Rozbil se mi hrneček, ten galaktický a já vim že střepy štěstí pověry a zblá
ale stejnak tato nepatrná trhlina v mé každodennosti spustila záchvaty hysterie.
Panebože to si jakože teď mám vařit čaj do jinýho hrnečku jo
tak to by nešlo prosimvás.
Ale pak zas zažehnáno, jak když vlahý vítr vyfouká všechny slzy a přebalí
hnisající ranky od střepů.
Tak jsem zkusila dát ten darjeeling projednou do jiného hrnečku,
toho s ještěrkou a oranžovohnědými proužky, které mi tuze připomínaj
stav, když člověk dobře vstane a je plně naladěn optimismu.
Takže se mi z něj moc dobře nepije, uhádli jste.
Na krku mi sedí taková divná hlavice, jak cizí hlava chobotnice, která mi cuchá
vlasy a její chapadla zalejzaj do mých uší a nosních dírek.
Jedeš potvoro!
Běda jestli se dotkneš mých očních víček.
(Nechala jsem je preventivně zavřená,
ale stejnak je občas otevřu, ale jen tak napůl,
abych zjistila, do kolika hrnců jsem to poslepu narazila
a kolik se jich zřítilo a kolik se jich kinklá a kolik mi jich právě padá na hlavu.
(mohly by mimochodem spadnout na tu chobotnici)).
Šup zaznamenej to
ejhle mlha
a tma
a obrazy
jen obrazy.
Není mi dáno psát,
je mi dáno zívat.
Raději to než zpívat.

 

Šelest

Jsem svobodna?
Nejsem
protože miluji
tak jak
tělo miluje svou stravu.
Nemám nic, slibuji!
jak pápěří proplouvám
v tom vašem davu.

Tak ať si!
Klidně
miluj
žij si!
Vždyť
uplynou dva roky bídné
probudíš se
láska zplihne.

Burarum

Krájím se na kousky jako jablíčko, jaderník odstraním a vhodím do popelníku,
jsou tam vrstvy popela, mix cigaret a všeobecného bordelu.
Mám chuť do svého těla nacpat mastné, olejnaté a nezdravé jídlo, takové to, jehož cílem je dostat člověka do stavu přežranosti a výčitek svědomí. Tak jsem si dala jakože čínskou polívku. Hotová lahůdka. Ten glutamát se mi tak jistojistě zadíral do hrazených papil s celou svou hnědočervenou vervou.
Hudba mi vzala dech a mně je jakobys mě nastrouhal. Padám ti na jazyk - buď tak laskav, spolkni mě.
Propadám se do polštářů stále hlouběji a hlouběji, do těch měkkých bílých polštářů jak alabastr, lahodí to mému gustu vskutku.
Zeblít se - to by mi pomohlo. Obrátit se zcela naruby, žaludek, slezina, ledvinka hezky venku, střeva do všech stran. A ty by ses koukal a mělo by to veškerou příměs erotična, mnohem větší, než když bych se prostě jen svlékla.

Fluente

Ta španělská kytára mi připomíná stavy vědomí, kterými oplývám poslední mnohadenní. Neuronky, synapse si plynou v jakémsi prapodivném kontinuu, asi modrém, jak jinak.
Jak moc se to kontinuum za ty dny proměňovalo, od šílenství po blaženost se zastávkou přes obyčejnost.
Jak to jen celý do háje pochopit a uchopit.
Všichni mý upíři mě vysávají a já skoro bez krve tak málo mám krve a ještě mi teče z úst. A říkám si,
že bych si tě rozvěsila na vánoční stromeček klidně na jaře jako kolekci a pomalu snědla všechny tvé údy do posledního zbytku té bílé lahůdky.
Celá nacpaná ležím pak v trávě, hladím si bříško, co ještě očekávám?
Asi nějakého nadčlověka vzešlého z nás dvou, měl by díru v hlavě, skrz kterou by bylo vidět prašnou bránu a prachovský skály.
A i kdybych otevřela ústa, abych jakože něco na to všecko řekla, nevydala by hlásku. Hlasivky mrtvé, oploštělé věčným tlacháním alla skutek utek, mozek mrtvý, srdce mrtvý, zůstane jen kost a kůže.
Oči se samy zavíraj, nemusím se ani příliš snažit, snad jen jim nebránit. A počkejme chvilku, už to přichází, ta palčivá plačtivost, která zas rychle odejde, neboť sama sobě si připadá příliš mimo mísu.
Toužím se dotknout povrchu tvého mozku. Přejet ty závitky prostředníčkem, ten pak olíznout... Ze sna může být představa, z představy skutečnost...
Ale z nás dvou budou vždy jen blázni.

Záliv.

Prodřený mezerník
a efko a jéčko
vážně úplně dohladka.
--
Okno mám dokořán
stejně tak jako oči
dívám se
hledám
a hladím zrakem
tvoje zdvižené obočí
odrážíš se totiž
v té lesklé černotě.
Jen hraj o řece a plyň
a já budu taky plynout
pod křídlem
natažená
jentak
jak žába.
Pomaloučku do mě vťapkej
cupitavými krůčky
usaď se
a polož prsty na klávesy.
--
Je to takové mé intermezzo
zprudka
přišlo
a třeba zas náhle odejde
to mé malé tajemství.
--
Psst.
--
Jdu protivům naproti
protiví se mi mý protivníci
snad odejdou na pruty
a nechají mě mnou s mým
protivným jdoustvím.

Chci mít hudební halucinace
a
zánět šlach.
Tak.

intermezzo

pakliže!
to je krásné slovo
ovace sklízí ovoce.

kudy že?
nejdu nikdá s dobou
sopl ti visí pod nosem.

jen vnímat
na kůži šlehačku
a planout
planout zcela.

žít ve vaně
obživa za kačku
a vanout si
celá nedospělá.

Aby bílá bílou byla

jakože klid.
--
hlava se otáčí kol dokola
a v hudbě plyne a hudba plyne v ní.
--
mráz po zádech
z promnutí si oční rohovky
toho sněhu venku
v dubnu.
--
nepotřeba nářku
jest překrásná
jako má potřeba
naříkat
nějak to nejde
tak jen sedim
(čumim)
mít jen migrenózní
auru
svět
vnímat trochu jinak
a
třebas hudebně halucinit.
--
to je
snaha zbláznit se
podvědomé vyhledávání
narušených situací,
snad následek
roztříštěné touhy
že je svět tak
absurdní.

Zhnus

Hui Lung... lepší než sníst kilo sušenek.
Dodává mi takový ten pocit pečlivosti, prožitých minut mého života
stoprocentně zkoncentrovaných. K tomu Dark ambient, balzám pro mozek.
Ta trpká chuť na jazyku, vracela se mi v kruzích celý den,
šimrala mě od špičky až ke kořeni
zapracovávala se do hrazených papil
a probouzela mé slinné žlázky.
A konečně přišel večer
a mé slinné žlázky jsou přivedeny k aktivitě
Hui Lung v kočičím hrnečku pomalu stydne
a je lepší a lepší lepšie.
(tak to byl prosím úvod)
Chtěla bych mít trochu delší vlasy,
abych se do nich mohla celá zabalit
jen vlasy kol sebe a nic jiného
vlasy kol prsou vlasy kol boků
vlasy přes obličej
abych neviděla
a ani neslyšela
jen můj vlastní vnitřní vítr.
V hlavě mám ten krásný byt
s točitým schodištěm čtvrté patro
velké dvoukřídlové dvéře
(holahej...)
((...zbloudil jsem při lovení zvěře...))
(((jen asociace)))
i když já bych si to velké okno zatáhla
a měla svoje vlastní doupě
ve čtvrtém patře
doupě jen pro mě
a
pro podivného živočicha,
kterého cestou někde naberu,
neboť to se mnou jiné už holt nebude.
A než to přijde
ten stav ničeho v mém doupěti budoucna
budu se koupat ve svym bordelu
a ničem
a Bílu a Modru
a patetičnosti
a nedostatečnosti
a dalších komplexech,
které mám schované
za levým uchem
(nebo pravým teďka nevím).
Tak a vypínám Dark ambient.

 

Vrcholná píseň

Já chci ticho
neserte mě prosimvás
máte plný břicho
a hlavu v mramoru
klapky na uších
a hubu v lavóru
hovno na duších
a sluníčko.

Já chci ticho
mám totiž v mozku oponu
pevně zataženou
a už se to nespraví
okem denně proudí tisíc fotonů
rozum však nedoženou
tak raděj na zdraví.

Já chci ticho
zvuky mě už nebaví
klapky na oči
a lehnout do dráhy
vstoupit tam tomu vlaku
letět vstříc ku zázraku
až tam kde se voči tak slastně protočí.

Já chci ticho
a tak si tu běduji
bahnem vprostřed kopce
si trpce cestuji
cestuji po atlase
sama si bloudím v trase
zapněte poklopce
nikde mě neznají.

Já chci ticho
neserte mě prosimvás
máte plný břicho
a hlavu v mramoru
klapky na uších
a hubu v lavóru
hovno na duších
a blbý blbý blbý sluníčko.

Ty má sprostoto

Dnes trochu oduševněle jo
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
prdel
a já mám hlad.

Kobliha

Dala jsem si koblihu
Mňam
Dala jsem si koblihu v jedenáct večer
Tu tučnou, nadýchanou s přeslazenou
třešňovou náplní
a hromadou cukru.
Dala jsem si koblihu
a je mi to všechno jedno.
Je mi to všechno jedno,
důležitější jsou čisté záchody.
Čisté záchody jak alabastr
voňavé od Těšíku
jehož rozprašovač nefunguje.
Hlavně, že funguji já
a tak to vždy nějak pořeším.
Ponořuji se do toho švitoření
a dělá to dobře mým myšlenkám
taky pak švitoří,
ale tak příjemně.
A pak se navrátím do té osamělé
starobylosti
a má hlava je zas plná hádejkoho.

Kamenožrout

Z té mojí absurdní reality
každý den trápí mě banality
kvete myšlenka
o hrozitánském
hroznýši
s velkými zuby
a pysky, kterýma
mě spolkne.

Jako černá díra uprostřed
Vesmíru
mě stahuješ stále blíž a blíž
(jsem jako z papíru)
k sobě a přitom od sebe
a já se propadám
zcela
celá
odevzdaná.

Chce se mi
chce se mi
chce se mi
spát.

Nikdá se nedovíš
a nikdá nezjistíš.

Ať mě zašlápne kamenožrout.
Prosím.

Pocahontas

Prázdno a zároveň naplněnost

v lahvi

emoce a pocity.

Dokolečka se kol mě točej

sténaj

vzlykaj

úpěj tiše

a přemlouvaj mě. 

Fíííííha

Fšude kuskus, fazole a kukuřice

a bordel v mém domě

kdo by tu taky chtěl bydlet že. 

(a stále to platí a bude platit)

A pak třeba jednou přijde

ten,

kdo rozezní mé strunky. 

(a pomůže mi s úklidem)

Jen pár vět.

Zmizet.
Každý den mě tak tuze vysává.
Maska na tváři.
Opona a co za oponou?
Nebe před bouří.
Jednou možná konečně vyhasnu.
Ó Vltavo, tys Krásná.

indiánský luky a šípy

český Muse

sladkej čaj 

a brnkání na ukulele

a do toho mi zrněj oči.

kol mě talíře, hrnce, 

vidličky, lžíce a lžičky lžičičky. 

hrnek zebe na zub

větrám vyvětrám svou hlavu.

leze to pomalu, ale leze to. 

ušima a nosem, 

s každým výdechem se nutím, 

aby ta vlaštovka 

byla zas odejita. 

---

bolí to. je to jak odřezávat démona.

můj milý démone, 

nevim, jestli chci, aby ses vrátil. 

---

co když mé rozhodnutí nezmůže nic

to pak zčernám jak černá růže

od Marianny. 

a ve mně modrý oheň každý den

a stesky plesky třesky. 

---

vidím moře a sebe, jak ležím

smutně

až na úplném dně.

nech mě zas jít. 

Dodatek

Dodatek nenapsaný do červené knihy (ježišmarjá):
tak sis to přiznala. už před měsícem. a teď to ve mně tak plyne a občas to zazní nějakou tou vysokou klavírní klapkou a plyne a až to doplyne, co pak bude?
pak přijdu o všechny iluze optimismu, které mi dosud zbývají. a to jsem se ještě v životě moc nespálila,
jen tak jakože doutnám.
---
všechny moje malichernosti mi v hlavě krásně dotvářejí ten obraz prázdna, který vykoukne, když zmizí iluze o vesmíru.
jsem totiž studená, jak smrt, nejde a nejde mi zažehnout plamen, kterej by z prázdného prostoru udělal alespoň ten blbej asteroid. nebo by možná stačilo nějaký kosmický smetí.
a já nevím, komu tohle vlastně píšu a proč z toho mám vždycky takovej pocit extravagance (nebo jsem chtěla napsat exhibicionismu). vlastně je to stupidní.
i ten obraz je stupidní.
všechny mé písničky rovněž.
jakýkoli způsob vyjádření.
od teďka mlčím.
tak.